Vody z vylité Odry a Olše je tu tolik, že se k jednotlivým domkům nedá dostat. Starousedlíci, mezi nimiž je řada starých a nemocných lidí, je tak odkázána na pomoc dobrovolníků. „Chyběly hlavně informace. Když jsme se od šunychelských hasičů dozvěděli, že voda kvůli upouštění přehrad stoupne, chodili jsme po domech a varovali lidi, ale nikdo nám nevěřil. Když to ve dvě hodiny ráno přišlo, nebylo už na nic moc času,“ vzpomíná dnešní velitel dobrovolných hasičů v Kopytově František Mlynkec. Před deseti lety, coby hasičský dorostenec pomáhal s ostatními dobrovolníky z obce roznášet lidem potraviny. „Čekali jsme, až přiletí vrtulník, který shodil pytle s chlebem. Potom jsme si to rozdělili, naložili na záda a brodili se po krk ve vodě k domům, kde si lidé chleba vytahovali lany na půdy nebo na střechy. Všechno dělali dobrovolníci a chlapi z dědiny. Byl tady silný proud a hasiči ze Šunychlu se k nám dostali pouze jednou. Byli jsme odkázáni sami na sebe,“ vzpomíná.

Právě nedostatek informací a špatná koordinace, působila při záchranných pracích velké problémy. „V rádiu tehdy hlásili, že obyvatelé Šunychlu, Kopytova nebo Vrbice, kteří potřebují evakuaci, mají vylézt na střechy a mávat bílými prapory na evakuační vrtulník. Dva dny se tady ale žádný neukázal,“ popisuje zmatky Mlynkec. V roce 1997 ještě Sbor dobrovolných hasičů v Kopytově neexistoval. Paradoxně největší živelná katastrofa v dějinách Bohumína a této městské části zapříčinila to, že po desetiletích zdejší dobrovolní hasiči obnovili svou činnost. „V roce 1997 jsme ještě neměli žádnou techniku. Jednotka se ale dala dohromady právě z lidí, kteří při povodních dobrovolně pomáhali. V roce 1998 už jsme při povodni pomáhali znovu, tentokráte ale jako SDH. To už jsme měli alespoň čerpadlo,“ dodává Mlynkec.