Jedna z nejstarších soukromých středních škol v regionu - Vyšší odborná škola DAKOL a Střední škola DAKOL a Střední odborné učiliště DAKOL – si připomíná 30 let existence a vzdělávání na Karvinsku. Aktuálně zhruba 900 studentů V celkem 27 oborech - strojírenských, zdravotnických a obory služeb - škola aktuálně vzdělává zhruba 900 studentů hned ve svých třech areálech – v Petrovicích u Karviné, v Orlové a Havířově. Minulý týden proběhla v Parku DAKOL v Petrovicích u Karviné oslava výročí založení školy a při této příležitosti vznikl rozhovor s jedním ze zřizovatelů Středních škol DAKOL Vladimírem Koldrem.

Jak jste si užil oslavu 30 let existence školy?
Přiznávám, jsem trochu naměkko, přece jen třicet let není málo. Hlavně ale vzpomínám na lidi, se kterými jsme začínali a čím vším jsme za ty roky prošli.

Jste jedním ze zakladatelů a zřizovatelů škol a firem fungujících po hlavičkou DAKOL. Koneckonců v názvu je část vašeho jména – KOLder. Druhým zakladatelem je Jaroslav DAdok, odtud DAKOL. Jak jste se před těmi než 30 lety dali dohromady?
S Jaroslavem Dadokem jsme se setkali ještě před rokem 1989 a se ocitli se spolu takříkajíc „na jedné lodi“, na učilišti Kovony Karviná, kde on byl zástupcem ředitele. Já tam přestoupil v roce 1987 ze SOU 1. máj Karviná. Pak přišel tok 1989, a já se stal zástupcem ředitele pro praktické vyučování. Učňovské školství ale čekaly velké a mnohdy bolestivé změny. Učiliště tehdy přešla pod stát a situace vykrystalizovala tak, že privatizace byla jedinou možností, jak školu zachránit. Proto jsme se v roce 1991 rozhodli předložit privatizační projekt a, přiznávám, šli jsme do toho úplně naslepo. Dovolím si ale tvrdit, že kdyby se to učiliště tehdy nezprivatizovalo, tak by dnes nebylo.

Bylo nějaké období, kdy jste si říkal: „To nezvládneme, to nedáme“?
Jasně, že byla taková období. I potom, co se to rozjelo, se střídaly lepší a horší chvilky. Ale tak to chodí a člověk se tomu nesmí poddávat.

close Střední školy DAKOL si minulý týden připomněly 30 let fungování. Oslava proběhla v Parku DAKOL v Petrovicích u Karviné.  Vladimír Kolder. info Zdroj: Milan Haluška zoom_in Střední školy DAKOL si minulý týden připomněly 30 let fungování. Oslava proběhla v Parku DAKOL v Petrovicích u Karviné. Vladimír Kolder.

Když mluvíte o horších chvilkách, co bylo v době, kdy jste jako soukromá škola začínali, nejobtížnější?
V režimu fungování soukromých škol bylo od počátku chybou, že neexistovala zákonná opora. Pravidla se stále měnila a proto bylo nutné dívat se, kdo sedí ve vrcholových pozicích toho kterého ministerstva. V roce 1999 už byly soukromé školy trochu sjednocené a podařilo se prosadit zákon, podle kterého fungují dodnes. Jednou je hůř, jednou líp, ale pořád to šlape.

Jak se změnilo školství za těch 30 let?
Měl bych asi říci, že se nezměnilo školství, ale že společnost. A z pohledu vzdělávání to vidíme na dětech, které k nám přicházejí. Jsou úplně jiní, myšlenkově jinak nastavení, než jejich vrstevníci kolem roku 1990. To, co se dalo řešit na přelomu tisíciletí, dnes už řešit nejde, děcka jsou línější, a do toho špatně nastavený sociální systém v České republice a další věci. To je by bylo povídání na dlouho.

Jsou dnešní studenti hladoví po vzdělání?
Je to individuální. Ale troufnu si tvrdit, že část studentů ví, proč chodí do školy, že se má něco naučit a připravit se na budoucí život. I zainteresování těch mladých lidí se různí, hodně záleží na sociální skladbě obyvatelstva toho kterého regionu.

Je něco, co byste chtěli ve škole zlepšit. Jaké máte plány do budoucna?
Už řadu let tlačíme na to, abychom mohli pružněji měnit oborovou nabídku, kterou tomu danému regionu poskytneme. Mění se region, pro který vychováváme budoucí pracovníky, i když malá část jich odchází do zahraniční. To nejdůležitější ale je, že dnes nemůžeme připravovat obory, které byly nosné v 90. letech - zámečnické nebo strojní obory, přestože je po nich obrovský hlad, ale musíme se přizpůsobit tomu, co trh práce poptává. Naším cílem je vyučovat takové obory, aby studenty škola bavila, aby naši absolventi našli práci a nekončili na úřadech práce. A to v situaci, kdy nám v tom legislativa moc nepomáhá a zdánlivě tak jednoduchý krok, jakým je vyměnit obor za obor, je nesmírně složitý a zdlouhavý.

Je nějaký okamžik, který si vybavíte, když se ohlédnete za těmi 30 lety? Co to bylo? Otevření školy, otevření hotelu, nebo něco jiného?
Vždycky si vybavím, jak jsme poprvé přijeli jednat o privatizaci na ministerstvo hospodářství a když jsme se svým komunistickým jménem vstoupil do kanceláře a pozdravil: „Čest práci“, přičemž jsem tento pozdrav použil poprvé. Vždycky si vybavím úděs v očích těch úředníků, kteří nevěděli, jestli je to provokace, nebo co se vlastně děje. Na toto vzpomínám asi nejvíc.*

(* Jde o příjmení Kolder, které má Vladimír Kolder stejné s Drahomírem Kolderem, což byl československý normalizační komunistický politik. V tomto případě je to však pouze shoda jmen, žádná příbuzenská vazba neexistuje – pozn. red.)