MUDr. Alois Blokša (* 1917) pochází ze Štramberka.  Uznávaný internista, specialista na léčbu tuberkulózy, diabetolog a kardiolog má dvě děti, tři vnuky, šest pravnuků a jednu prapravnučku. Žena mu zemřela před pěti lety. Dnes žije v domě u dcery Šárky Andělové, která je také lékařkou, vnuk chirurgem ve Znojmě.  Syn Radim je inženýr.

Je i nepsaným rekordmanem - interní oddělení bohumínské nemocnice vedl coby primář téměř 35 let a i po odchodu do důchodu ještě mnoho let zaskakoval za kolegy v ambulancích. Workoholik, který svůj život zasvětil medicíně. Právě dnes slaví 100. narozeniny.

Povídali jsme si u něj na pokoji v Domě pro seniory ve Starém Bohumíně, kde se zotavoval po loňském úraze. Na návštěvu byl připraven, čilý a natěšený ochotně odpovídal na otázky. Občas ho doplnila jeho dcera Šárka. V dotazech týkajících se jeho požehnaného věku, byl až mrazivě přímý…

Na úvod se dovolím zeptat, jak se cítíte?

Když jsem tady s vámi tak dobře.

A jinak ne?

Alois Blokša: Jak to jen říct…  Už tady na tom světě přesluhuju. Dny jsou stále stejné, dívám se na televizi, občas si čtu, ale nejčastěji spím. Postel je můj největší přítel.

Šárka Andělová: Tatínek ale stále čte, se podívejte. Na stolku mu leží zdravotnické časopisy.

Alois Blokša:  Ale ano čtu si něco o vnitřním lékařství a ještě nedávno jsem si dělal poznámky. A když se ptali, pro koho to děláš, říkám pro sebe!

To zní až neuvěřitelně… Promiňte, ale nejste vy workoholik?

Když tomu tak chcete říkat… Nemám co dělat. Byl jsem zvyklý pořád pracovat, vzdělávat se, prostě jít stále s oborem a teď mám příliš mnoho volného času. A to mě nebaví.

Proč jste se rozhodl stát lékařem?

Chtěl jsem být doktorem odmala kvůli mamince, která dostávala noční záchvaty. Pamatuji si, že křičela bolestí. Tehdy jsme bydleli ve Štramberku a otec vždycky v noci volal obvodnímu lékaři, ten přijel, dal mamince injekci a jí se ulevilo. A když se to opakovalo, uvědomil jsem si, že člověk může druhému člověku pomoci, a to ve mně vytvořilo zárodek rozhodnutí, že chci studovat medicínu a stát se lékařem.

Soudě podle data vašeho narození jste musel za války studium přerušit…

Ano. Studoval jsem v Brně do roku 1939, kdy Němci zavřeli vysoké školy. To jsem byl ve čtvrtém ročníku. V mezidobí jsem coby medik pracoval v nemocnici v Ostravě na Fifejdách jako laborant na rentgenu. Ale už během studií jsem chodil na internu na praxi a tak mě zaměstnali v Masarykově lize proti tuberkulóze. Tam se naučil všechno, co jsem pro tu práci potřeboval. Fakt škola života. Tamní lékaři mi říkali: „Lojzíku, ty to můžeš dělat sám.“ Poslední roky studia jsem ordinoval v podstatě jako doktor. Promoval jsem v roce 1947.

A jak jste se dostal do Bohumína?

V roce 1950 mě se přeložili právě z Ostravy. Bylo to doslova z hodiny na hodinu.  Zavolala mi dáma z kádrového oddělení a řekla mi: „Soudruhu doktore, od zítřka jste přeložený do Bohumína, kde převezmete interní oddělení, protože tam není odborné vedení.“ Prostě soudruzi rozhodli za mě. Nešlo z toho vycouvat. Volal jsem svému šéfovi v Ostravě a ten mi řekl, že to je povinnost, že není vyhnutí. Pikantní je na tom to, že jsem se stal primářem, a přitom nebyl členem KSČ.

To byl tehdy asi hlavní předpoklad k získání funkce…?

Ano, ale jak vidíte, byly výjimky. Jak jsem se později dozvěděl, o mém příchodu se vědělo dlouho dopředu a dokonce se prý šuškalo, že přijde nějaký straník a bude rovnou ředitelem. Ale nic takového. Kdybych byl ve straně, asi by mě opravdu udělali ředitelem. Ale to by neprošlo, tak jsem se stal „jen“ primářem.

Jsme na počátku padesátých let. Předpokládám, že jste to oddělení budoval sám, tzn. od píky…

To předpokládáte správně. Situace na interně byla tristní. Plno pacientů, málo sester, lékaři žádní, o přístrojovém vybavení vůbec nemluvím. Tak jsem zavolal na KNV (Krajský národní výbor – pozn. aut.), ať se na to přijedou podívat a že to probereme. Přijeli a „po soudružsku“ mi vysvětlili, že sovětští vedoucí lékaři dovedou pracovat a řídit oddělení, kde jsou prakticky sami, tak proč by to nešlo tady. Věděli, že tu práci umím a tak mi řekli, že na mě spoléhají, že si poradím.

A poradil jste si?

No musel jsem. Býval jsem přísný, vím to o sobě. Ale tvrdím, že pořádek musí být. Už nevím kdo, mi tehdy řekl, ať zkusím oslovit lidi v místních železárnách. Tak jsem zašel za ředitelem Liškou, což byl mj. můj pacient, a domluvil se s ním. A opravdu byli ochotni nám koupit vybavení. Všechno, co jsem napsal, objednali a dodali. Jak to udělali účetně, nevím, ale prostě nám to koupili. A nebylo to obyčejné vybavení: měli jsme například gastroskop nebo laparoskop. Nic takové neměly nemocnice široko daleko.  To bylo v roce 1951.

Tehdy jsem také pomáhal zařizovat interní protituberkulózní oddělení v Bohumíně, které sídlilo v prostorách, kde se právě nacházíme. V 60. letech se mi tu podařilo vybudovat jednotku intenzivní péče, první v okrese Karviná.

V bohumínské nemocnici jste pracoval téměř 35 let a v roce 1984 odešel do důchodu. Čím jste se zaměstnal v penzi?

Medicínou. Docházel jsem do ambulancí na záskoky. V Bohumíně a v Ostravě. Navíc mě můj žák a kamarád přesvědčil, aby mu pomohl zařídit ještě s jedním lékařem v Ostravě ordinaci civilizačních chorob. Tam jsem končil, když mi bylo osmdesát.

To jste nadobro svlékl lékařský plášť?

Šárka Andělová: To mu bylo ještě později, asi v pětaosmdesáti. V důchodu tatínek hodně pracoval na chatě. Ale ještě před tím také hrával tenis a sledoval fotbal.

V takovém případě mi nedá se nezeptat, komu jste fandil?

Alois Blokša: Baníku, samozřejmě. Jezdíval jsem i s dětmi na zápasy. Dokonce jsem měl permanentku.

Za pár dní proběhne ve vaší rodině oslava vašich stých narozenin, mimochodem slavíte ve stejný den jako Karel Gott. Prozradily vám děti, co chystají?

(Je v rozpacích a opakuje, že už na tomto světě přesluhuje)

Šárka Andělová: Prozrazovat nic nebudeme. Ale k tomu věku jen dodám, že tatínkova sestra zemřela letos ve 103 letech. Když jsme slavili její stovku, byla mimo a celou oslavu prospala, zatímco tatínek je šikovný a čilý. Vždycky sestře říkal, že do stovky musí vydržet a když teď před svými narozeninami začal říkat, že už ho to tady na tom světě nebaví, tak jsme mu připomněli, co říkal sestře. A že mu také chystáme oslavu.

Prozraďte nám mladším, skutečně si člověk v pokročilém věku pamatuje více hodně dávné události a neví, co bylo včera?? Vyprávíte o docela podrobně o událostech desítky let starých.

Některé věci se vám vybavují, jako by se staly včera a přitom jsou staré 70 let. Ale mezitím, je to vachrlaté. 

Máte ve vašem věku ještě nějakého kamaráda-vrstevníka? 

Jasně, doktora Miklíka. Tomu je letos devadesát, proti mně je ještě mladík.