„Když už jsem byl pár měsíců v Karviné na učilišti, volali mi, jestli se nechci vrátit a nabízeli mi místo v Polní u Jihlavy. Jenže po tom roce 1953 jsem na zemědělství zanevřel. Otec mi zemřel v mých devíti letech a já dobře věděl, jak těžká je práce v zemědělství. Ne že by hornictví nebylo, ale v podzemí jsem byl v teple. V létě i v zimě,“ říká s úsměvem stále a upovídaný vitální muž.

Vyučil se v roce 1958 a nastoupil na Důl Barbora, tehdy 1. máj. V roce 1961 si udělal záchranářský kurz a hned v červenci měl v této roli křest ohněm – zasahoval při požáru v Dole Dukla, kde tehdy zahynulo 108 horníků.

„Při likvidaci po výbuchu jsme dělali týden v podzemí. Po šichtě jsme chodili na pivo v Dolní Suché a tam jsme i spali. Hospodský zhasnul, my podřímali na stole a šli zase do práce,“ vzpomíná na tu dobu Alois Edr.

U záchranářů vydržel až do důchodu v roce 1991. Až do roku 2012 žil v domku ve finském domu v kolonii Mexiko, kousek od šachty.

„Měl jsem tam zahrádku, choval slepice i králíky. Jenže s přibývajícím věkem jsem to už nezvládal, takže je dobře, že ten dům zbourali a my dostali byt v Karviné-Ráji,“ vysvětluje.

PŘI VÝBUCHU NA BARBOŘE PŘIŠEL O ZETĚ

Ve vzpomínkách dojde řeč i na nedávno zavřené doly Darkov a ČSA. „Myslím, že se tam ještě klidně mohlo těžit,“ říká. Současnou situaci a pandemii snáší dobře. V té souvislosti jej ale mrzí, že si s kolegy z kroužku krojovaných horníků nemohli hromadně připomenout 30. výročí tragédie výbuchu na Dole 1. máj v roce 1990. Tehdy tam zemřel i jeho zeť – záchranář Ivo Staněk.

„Nechali jsme k tomu výročí udělat pamětní desku, jenže všechny akce se zrušily a nikdo ji ještě neviděl a tak doufáme, že letos v říjnu to vyjde a my ji slavnostně odhalíme na Barboře v kompresorovně,“ doufá Alois Edr.

Desku mají v karvinské klubovně na náměstí Budovatelů, kde také vzniká síň hornických tradic. „Sbíráme hornické artefakty, sháníme věci od záchranářů z Radvanic,“ dodává zanedlouho osmdesátiletý Alois Edr.