Na cestě po československé hranici strávil tento sedmašedesátiletý sportovec v doprovodu manželky Věry a psíka Kamilky přesně 161 dní (tedy pět a půl měsíce), finální kilometry přitom zdolal v dešti v neděli ráno, kdy za potlesku a jásotu přihlížejících zdárně doběhl před Obecní úřad v Dětmarovicích.

„Bylo to super dobrodružství, opravdu. Jen jednou jsem si říkal, že se na to vykašlu – to asi v polovině cesty. Ale pak jsem, jak se říká, rozložil síly, zrušil volné dny, které jsem měl naplánované, a každý den běžel kratší trasy,“ popisuje svůj běh Petr Kuchař a dodává, že nejnáročnější etapou pro něj byla cesta ze slovenské Sniny do Stakčína, kde musel kličkovat na hlavním tahu mezi auty a kamiony.

Vůbec nejdelší úsek v jednom dni pak zdolal u Rozvadova, kde v kuse uběhl dvaatřicet kilometrů.

„Nemohl jsem se ten den dočkat manželky. Ta mě po celou trasu doprovázela v obytném voze a vždy na předem smluveném místě mě čekala. U Rozvadova se ale zapovídala na nákupu, a tak jsem na ni čekal a přitom běžel dál a dál,“ vysvětluje s úsměvem Kuchař, který do Dětmarovic doběhl podle plánu 28. října.

Během dlouhé cesty se jim prý se ženou a s fenkou Kamilkou podařilo navštívit nespočet krásných míst a seznámit se s řadou báječných lidí. Důmyslně se také „poprali“ s občasnou nepřízní počasí nebo s obranou proti medvědům.

„V některých vesnicích a u skanzenů nás lidé vítali v krojích, jinde nás provázel celý průvod občanů, podařilo se nám také plavit se na nafukovací kánoi po Dunajci, kde náš pejsek dostal i záchrannou vestu.

Jedna z největších zim nás potkala na Oravě, ale shánět uprostřed léta rukavice byl trochu problém. V Tatrách jsem se zase bál medvědů, tak jsem měl připnutý zvoneček,“ dodává s nadšením dětmarovický rodák, který pravidelně běhá už 33 let a za sebou má 225 maratonů.