Je to už dlouhých třicet let. Krátce po 16. hodině toho dne zaznamenaly měřící přístroje na dispečinku Dolu 1. máj (později se dolu vrátilo starší jméno Barbora - pozn. red.) zvýšený obsah oxidu uhelnatého ve výdušných větrných proudech. Při otřesu a jím vyvolané tlakové vlně tehdy zemřelo 27 horníků a následně tři záchranáři. V té době bylo v podzemí 245 pracovníků, z nichž ale 32 nevyfáralo na povrch.

„Pamatuju si to jako dnes. Dolů šli moji kluci, moje četa,“ vybavuje si jejich tehdejší velitel Luboš Civín.

Šli v prvním sledu

Do podzemí šel v prvním sledu. „Zprvu jsme nevěděli, do čeho jdeme, co nás tam čeká. Když jsem se oblékal, telefonoval jsem s požárníkem v dole, který mi říkal, že nemá přilbu, kterou mu ustřelila tlaková vlna. Ptal jsem jsem se, jestli má světlo. Řekl, že jo, tak jsem ho poslal ku šachtě,“ vzpomíná záchranář.

Jako první dole narazili chlapy, kteří dělali na sanačních pracích. „Vidím to jako dneska. Jdete do porubu a ve tmě vidíte bělmo očí těch kluků, kteří křičí: Pomóc, pomóc!“ vybavuje si Luboš Civín a dodává, že tři z pěti jeho chlapů tam dole zemřeli. Dva na místě a třetí pak s četnými popáleninami v nemocnici.

„Byl to syn našeho kolegy Karla Santariuse, který byl ten den na chatě a o výbuchu se dozvěděl až druhý den. Volal mi v půl šesté ráno a ptal se, co je s jeho klukem. Nikomu nepřeju, muset sdělovat takovou zprávu rodině,“ říká záchranář. Brzy se záchranářům podařilo najít dvacet mrtvých těl. Dalších sedm horníků utrpělo při výbuchu méně závažná zranění, které jim ošetřili lékaři. Hledání dalších mužů však ve zničených důlních chodbách nebylo možné.

Aby se záchranáři dostali na místa, kde se předpokládali, že by mohla být těla dosud nenalezených horníků, začali s ražbou tzv. obtínkové chodby. To bylo počátkem listopadu. Dalších osm těl našli až v únoru, po 122 dnech po výbuchu. Tělo posledního havíře bylo nalezeno na konci dubna. „Byl to můj spolužák z učiliště,“ říká záchranář. Nejstarší oběti důlního neštěstí bylo 49 a nejmladší teprve 19 let.

Tragédii vyšetřovala zvláštní komise, která se jednoznačně shodla na tom, že její příčinou byla exploze směsi metanu se vzduchem, kterou iniciovalo buď „ohnisko skrytého záparu, nebo mechanická jiskra“. Jen pár minut před výbuchem pak přístroje zaznamenaly drobný otřes, který do chodeb uvolnil plyn. Neštěstí na Dole Barbora bylo druhým největším, co do počtu obětí v novodobých dějinách Ostravsko-karviského revíru V roce 1961 zahynulo na Dole Dukla u Havířova 106 horníků.

K TÉMATU

Vzpomínkový akt je odložen

Luboš Civín měl tehdy 34 let, ale nebyla to jeho první velká záchranná akce. Doslova a do písmene křest ohněm zažil krátce po nástupu na záchrance, v roce 1981, kdy při záchranných práce po požáru v podzemí zahynul dokonce ředitel tehdejšího Dolu 1. máj. Horníci na své zemřelé kamarády nezapomínají a každý rok se scházejí, a tragickou událost na Barboře v říjnu 1990 si připomínají. Plánovali to i letos, jenže kvůli koronavirovým omezením a zákazům pietní akt přesunuli. Zatím ale nevědí, kdy se sejdou. „Na přípravách se každý rok podílím s členy kroužku krojovaných horníků. Letos to bohužel v den tragédie nebude. Poprvé za těch třicet let,“ říká smutně Luboš bývalý záchranář.