Půl hodiny po poledni totiž ve slojích Milan a Kazimír II. vybuchly třaskavé plyny s uhelným prachem. Po minutě následovala ještě jedna silná exploze a velký požár. Přestože detonace zatřásla celým podzemím, na povrchu těžní jámy nikdo nic nezpozoroval. Až po delší době začal z podzemí vycházet černý kouř. Na povrch bylo vyvezeno jen 32 obětí, protože důlní požár, který dokonal dílo zkázy, si vynutil uzavření celé postižené části dolu.

Vše o důlním neštěstí z 20. 12. 2018 v Dole ČSM ve Stonavě

O necelý týden později, 26. května, otřásl dolem třetí výbuch - plyny, nahromaděné po nedokonalém uzavření větrní jámy na Veverce pod šachetní uzávěrkou, unikaly tudy na povrch na vzduchu explodovaly. Naštěstí už bez lidských obětí.

Pohřeb se konal hned dva dny po tragické události. Na všech šachtách v Ostravsko-karvinském revíru zavlály černé prapory a navíc se ten den nepracovalo. V průvodu kráčeli krom pozůstalých i havíři ve slavnostních uniformách, vojáci, sokolové, železničáři a kapely, hrající smuteční pochody.

Byl to do té doby největší pohřební průvod v dějinách Ostravsko-karvinského revíru, zúčastnilo se ho nejméně 40 tisíc lidí. Ostatky obětí byly uloženy do společného hrobu na orlovském hřbitově a jména všech zemřelých vyryta na velikou pamětní desku.

Ve středu 28. června byla sice opět zahájena omezená těžba, s otevíráním uzavřených částí dolu však bylo možno začít definitivně až od konce března 1920, protože první pokus z počátku února 1920 musel být po několika dnech pro zapaření uhlí opět přerušen.

Katastrofa těžce dolehla na osazenstvo dolu. Po zahynuvších hornících zůstalo 56 vdov a 118 sirotků do 14 let věku. Někteří zranění dělníci byli pro sníženou pracovní schopnost přeřazeni na hůře placené práce a část osazenstva byla přechodně umístěna na jiné gutmannovské doly. Než byla nalezena těla dalších šesti horníků, uplynulo víc než devět let.