Toto území totiž obdobnou situaci zažilo už před půl rokem, kdy ho v prvních dnech října 1938 obsadila polská vojska. A to právě na základě podmínek Mnichovské dohody, jež české vládě nařídila vyhovět bezvýhradně územním nárokům Maďarska a Polska.

Někde se tak ze dne na den, jinde postupně během několika dní, ocitli obyvatelé velké části Těšínského Slezska, kterému Poláci dodnes říkají Zaolší (polsky Zaolzie, za řekou Olší/Olzou), na území Polska. Město Český Těšín bylo spojeno s původním Těšínem v jeden městský celek. Pro českou část platil název Cieszyn Zachodni (Západní Těšín).

Pod polskou správou se ocitly politické okresy Český Těšín a Fryštát a několik obcí v politickém okrese Frýdek a pár také na slovensko-polském pohraničí. Polský zábor z října 1938 čítal asi 820 kilometrů čtverečných. Každopádně Poláci zabrali menší území, než o jaké přišli při rozdělení Těšínského Slezska v roce 1920.

Poláci žijící v české části Těšínska polskou armádu vítali jako osvoboditele, což české obyvatelstvo neslo nelibě a docházelo k národnostním třenicím. Polská správa totiž považovala za občany zabraného území pouze ty, kteří zde žili do roku 1918. Na Poláky zabraném území začaly ještě v říjnu 1938 čistky a odchody českého a německého obyvatelstva do vnitrozemí. Kdo neodešel sám a dobrovolně, byl zpravidla vysídlen.

Národnostní třenice na území dnešního Karvinska a Těšínska se nepříjemně dotýkala mnoha rodin. Nejen českých, ale též německých. A po vzniku Protektorátu v březnu 1939 a obsazení Polska německou armádou v září 1939, také židovských.

Polský zábor na Těšínsku a Karvinsku znamenal stejně jako později za Německa zrušení a rozpuštění českých spolků a také uzavření českých škol. Výuka probíhala výhradně v polštině.

Přehlídka polských vojenských jednotek na Hlavní třídě v Českém Těšíně 2. října 1938.Přehlídka polských vojenských jednotek na Hlavní třídě v Českém Těšíně 2. října 1938.Autor: publikace Český Těšín Příběh města na levém břehu řeky

Na peripetie v polské škole po říjnu 1938 vzpomíná například František Gil z Dolní, tehdy Německé Lutyně. Jeho rodina se hlásila k Československu, za což byla hlava rodiny vykázána za hranice. Otec Františka Gila, báňský úředník, musel coby český vlastenec odejít za prací do Ostravy, tehdy ještě v Československu, zbytek rodiny mohl po přímluvě jistých vlivných lidí zůstat v rodném domě, byť na polském území.

„Pamatuju si, jak mi učitelé dávali najevo, že patřím do české rodiny. ‚Pojď k tabuli, ty čechofile,‘ říkával jeden z nich,“ vzpomíná dnes třiadevadesátiletý František Gil. O obsazení zbytku českého území (na Slovensku byl už 14. března 1939 vyhlášen Slovenský štát – pozn. aut.) a vzniku Protektorátu se tehdy lidé na Karvinsku a Těšínsku dozvěděli z rozhlasu a novin.

A zatímco matka se synem a dcerou v rodném domku v Německé Lutyni živořila bez peněz, hlava rodiny žijící a vydělávající jen o pár kilometrů dále, v Ostravě se zničehonic ocitla v Německem ovládaném Protektorátu.

František Gil si vybavuje, jak byli s matkou svého otce navštívit v Ostravě. „Jeli jsme lokálkou do Bohumína, kde jsme přestoupili, pak do Vrbice, kde byla celnice, a poté přes Hrušov do Ostravy,“ vzpomíná. Domů se jeho otec vrátil až po vypuknutí války v září 1939.